SKLO
Jak třídit sklo
Za vynálezem skla prý vězí Egypťané. Někdy kolem roku 3 000 př. n. l. si z něj vyráběli ozdoby a jiné ptákoviny. V principu není sklo vlastně ničím jiným než roztaveným pískem s příměsemi jako jsou potaš, soda nebo oxid vápenatý. A říká se, že až přes 60 % sklářských písků lze při výrobě skla nahradit recyklátem. Sklo dělíme na bílé a barevné. Rozbitné a nerozbitné a taky na čisté a špinavé. Sklo má tu výhodu, že se dá snadno recyklovat
DO BÍLÉHO PATŘÍ:
-
Čiré průhledné lahve, zavařovací sklenice
DO ZELENÉHO PATŘÍ:
-
Lahve z barevného skla (od piva, vína, limonád)
-
Tabulové sklo, sklenice
-
Barevné skleněné obaly od léků, kosmetiky
DO KONTEJNERŮ NEPATŘÍ:
-
Keramika
-
Porcelán
-
Zrcadla, plexisklo, sexysklo
-
Drátované sklo
-
Varné sklo
-
Žárovky, výbojky a zářivky
-
Obrazovky monitorů, televizí a různé displeje
Jak třídit správně sklo
Taky vás zajímá, proč jsou v některých lokalitách kontejnery jak na bílé, tak i na barevné sklo, a jinde jen na barevné? Je to proto, že při dalším zpracování barevného skla jeho kvalitu sklo bílé neovlivní. Ovšem naopak, mezi bílé sklo se nesmí dostat sklo barevné. Proto tam, kde se bílé sklo nezpracovává, jsou pouze kontejnery na sklo barevné. Mezi vytříděné sklo by se rovněž neměly dostat jiné materiály. Keramika, porcelán, zrcadla, tabulové sklo apod.
Mimochodem, nejvíce rozšířené jsou dva druhy barevného skla. Zelené, kterému jeho barvu dodávají sloučeniny chromu. A hnědé, které je hnědé díky sulfidu železa.
Pokud se ze starého skla nestane sklo nové, použije se skelná drť do izolačních materiálů, brusiv nebo betonových směsí.
Hlavní předností skleněných obalů není to, že je sklo recyklovatelné. Ale to, že je možné skleněné obaly opakovaně používat.
Sklo – ideální materiál?
Obaly ze skla mají jednu fantastickou vlastnost. Dají se opakovaně používat, a to i v průmyslovém měřítku. Vratné lahve, pamatujete? Možnost znovuvyužití skleněných obalů (především lahví) řadí sklo na špici současných obalů (pravda, někdo jim vytýká velkou tzv. uhlíkovou stopu). Protože jednou vyrobený obal lze několikrát použít. Ale je využíván minimálně. Zpětný výkup lahví se omezuje. Důvodem jsou kapacity, logistika, prostor, finanční náročnost a další okolnosti, které mají za cíl možnost znovuvyužití skla zlikvidovat a nahradit jej výrobou nových obalů. Jako ve většině případů zájmy ekonomické zde vítězí nad zájmy zdravého rozumu. Výkup lahví je pro životní prostředí přijatelnější než recyklace. Recyklace skla (byť je relativně efektivní) je pouze jakýmsi nouzovým řešením.
Před vyhozením není třeba odstraňovat etikety ani kovová víčka.
Nezapomínejte, že některé lahve jsou stále ještě vratné.
Sklo se podílí přibližně 9 % na celkovém obsahu tzv. komunálního odpadu. Při třídění skla je důležité dbát na dělení skla bílého a barevného (a taky si dát pozor, abyste se nepořezali). Ročně se na území ČR vytřídí kolem 130 000 tun obalového skla.
Výhodou recyklace skla je úspora primárních zdrojů surovin a energie. Kvalita skla se použitím recyklátu (při zachování náročných požadavků) nesnižuje a do výrobní směsi lze přidávat až 80 % střepů z vytříděného odpadu! Většina skla se zpracovává ve dvou sklárnách, na jižní Moravě a na Teplicku.
PROČ SE TŘÍDÍ BAREVNÉ
A ČIRÉ SKLO ZVÁŠŤ?
Je to jednoduché, z barevných střepů nelze vyrobit čiré průhledné sklo.
Ze skleněných obalů není třeba odstraňovat etikety, ani kovové komponenty.
Jak se vyrábí sklo?
Základní surovinou pro výrobu skla jsou tzv. sklářské písky s obsahem oxidu křemičitého (60-80%). Dále to jsou oxid vápenatý, draselný a sodný. Tomuto mišmaši říkají skláři „kmen.“ K tomuto kmeni se pak přidává během tavení i sklo odpadní, tedy recyklát. A to ve formě jednodruhových střepů. V některých případech se ještě přidávají barviva a další speciální příměsi v případě výroby specifických druhů skel.
Sklo se taví při teplotách kolem 1550 °C (křemenné sklo pak okolo 2000 °C). Je logické, že roztavit pec do takové teploty je náročné na energii. Tato část výroby skla je tedy energeticky nejnáročnější. Po roztavení je třeba sklo paradoxně ochladit. Existuje i něco jako chladicí pece. Ty se používají při výrobě tvarovaných skel, které není možné jen tak hrrr ochladit.
Jaké druhy skla známe? Zjednodušeně řečeno:
Sodnovápenaté sklo
To se vyrábí tavením zmíněných sklářských písků s vápencem a sodou. Jedná se o nejšířeji využívaný druh skla, který nachází uplatnění při výrobě tabulového skla, sklenic nebo lahví.
Křišťálové sklo
Někdy se mu říká dráselno-vápenaté. To se vyrábí tavením sklářských písků s vápencem a potaší. Vzhledem k tomu, že je poněkud tvrdší, hůře roztavitelné a stálé, používá se k výrobě chemického skla a pro účely dekorativních sklářských výrobků.
Křemenné sklo
To nám vznikne tavením ve vakuu při teplotě úctyhodných 2000 °C. A to z čistého křišťálu nebo žilného kamene. Má velmi vysokou teplotu tání, a proto se využívá k výrobě světelných zdrojů. Zajímavé je, že toto sklo neabsorbuje ultrafialové záření.
Draselnoolovnaté sklo
Do tohoto druhu skla se přidává olovo. Má pak vysoký lesk, lomí zajímavě světlo a ještě zajímavěji rozptyluje barvy. S oblibou se brousí a logicky se využívá tam, kde je třeba dosáhnout vysoké estetiky skla. Nejčastěji je používáno v bižuterii nebo při výrobě křišťálových lustrů.
Vodní sklo
To není nic jiného než obchodní terminologie tavenin alkalických křemičitanů. Využívá se jako pojivo, impregnace či plnidlo.
Boritokřemičité sklo
To obsahuje oxid boritý a vykazuje vysokou odolnost proti chemické korozi. A protože má nízký koeficient tepelné roztažnosti, je odolné i proti teplotním změnám. Vyrábějí se z něj pomůcky do laboratoří, svítidla, obaly na agresivní chemikálie a v neposlední řadě i varné nádoby.
Kromě toho se vyrábějí samozřejmě i další druhy skel. Jejich složení se přizpůsobuje jejich využití. Jen namátkou jmenujme optická skla, obrazovky, sklokeramiku nebo glazury.
Pěnové sklo
Při zpracování odpadního skla vzniká i obrovské množství střepů, pro které není využití. Nicméně díky francouzskému patentu z roku 1936 je možné tyto ‘odpadní’ střepy dále zpracovávat na tzv. pěnové sklo. To se vyrábí z rozemletých odpadních střepů (z obalového skla). Tato drť je smíchána s uhlíkovým prachem. Vše se pak zahřeje na teplotu kolem 100 °C. Tak dojde k roztavení skleněného prášku a k oxidaci částic uhlíku na CO₂. Plyn vytvoří jakési pidibublinky, které až dvacetinásobně zvětší původní objem roztaveného skla. Výsledkem je pěnové sklo. Neprodyšné pro plyny, nenasákavé pro tekutiny. Nenamrzá a především nehoří. A co je nejlepší je to, že se dá vyrobit recyklací i z odpadu. (Více o pěnovém skle ZDE.) I u nás jednu takovou linku máme. A to ve Vintířově. Provozovnu zde má společnost Recifa, a.s.
Zdroje: Odpady, Wikipedie, Asociace českých výrobců skla, časopis ABC, internetové materiály.
Neefektivní recyklace obalového skla
V případě obalového skla, tedy lahví nebo sklenic, se chováme až kontraproduktivně. Ponechme stranou mantru, že sklo lze recyklovat donekonečna. Když spotřebujeme obsah skleněného obalu, je obal stále naprosto funkční a znovu použitelný. My ho ale většinou rozdrtíme na střepy a vyrobíme ho znovu (a to se všemi přidruženými odpady, spotřebovanými energiemi, emisemi). Říkáme tomu recyklace. Zatímco filosofujeme o zálohovaném plastu, zálohovat sklo, které má pro zálohování mnohem větší potenciál, ve větším měřítku v úmyslu nemáme.
Podíl recyklace skleněných obalů v ČR je téměř 75%. Hlavní výhodou recyklace skla je to, že se zpracovává i na našem území. To znamená, že se nevyváží jako například plasty nebo papír. Na druhou stranu ho pro naše sklárny ze zahraničí dovážíme.
Recyklace jedné tuny skla může ušetřit až 1,3 tuny nových surovin.
Tabulové sklo se v Evropě samostatně nerecykluje.
ČÍM SE BARVÍ SKLO
-
hnědá barva – síra
-
zelená – oxid železitý
-
fialová – burel
-
červená – selen a kadmium
-
růžová – erbium
