Jak zelené může být zelené auto?

Žijeme v době, kdy by nás měla výše emisí našeho auta zajímat víc než to, kolik má kol. Automobilky se předhánějí ve vizích zelené budoucnosti. Nízkoemisních technologiích a úsporných režimů. Jenže, nic není takové, jak se na první pohled může jevit. Byť samozřejmě, čemu budete věřit, to je čistě vaše věc. Všeobecně platí pravidlo, že jakákoli technologie, která slouží k ekonomické činnosti, bere ekologii na zřetel vždy až na druhém místě.

My již nedokážeme na celou problematiku automobilového průmyslu (a potažmo dopravy) nahlížet jako na celek. Namísto toho se díváme jen ta na ty fragmenty, na které výrobci (a nejen oni) chtějí, abychom se dívali. Kdybychom se totiž na celou problematiku podívali jako na celek, přestali bychom věřit, že je všechno tak, jak se po nás chce, abychom věřili.

Když přijde na ekologické automobily, možná zaregistrujeme, že nám nikdy není předkládána situace celistvě, ale jen její jednotlivé části vytržené z kontextu. Vezměme si elektromobily. O nich se oficiálně tvrdí, že jsou ekologické. Nepotřebují benzin, a tudíž při spalování u výfuku nevznikají emise, zplodiny, smrad. To je přeci úžasné. Ale to platí jen o autě samotném. Naskýtá se ale kacířská myšlenka. Ta elektřina, na kterou budou ty skvělé elektromobily jezdit, se přeci musí někde vyrobit? Bingo! O téhle stránce pokrokové myšlenky elektromobilů se nikde moc nepíše ani nemluví. Kdyby se totiž o ní začalo mluvit a psát, vyšlo by najevo, že emise a zplodiny by vycházely namísto z aut z elektráren. V případě elektráren jaderných bychom vypouštěli páru a ukládali někam vyhořelé palivo. Hovoří se i o tom, že by elektřina pro elektromobily měla pocházet výhradně z elektráren solárních (či jiných tzv. obnovitelných zdrojů). Ovšem kolik takových nových elektráren bychom museli postavit? Navíc provoz aut na takovou energii by byl nesmyslně drahý. Řečeno jednoduše a stručně, elektřina pro elektromobily se musí vyrobit. A v současnosti nedokážeme elektřinu ve větším než zanedbatelném množství vyrobit takzvaně ekologicky. Suma sumárum, elektromobil je v principu více méně stejně neekologický jako jeho benzinový bráška. Říkáte, že to není pravda? Máte ji. Na rozdíl od automobilů na fosilní paliva je totiž k provozu elektromobilu nutná navíc velmi výkonná baterie. A ne jedna jako v klasickém autě. Výroba ani likvidace baterií nejsou ekologické činnosti. V poslední době se velmi využívají lithiové baterie. A zásoby lithia nejsou neomezené. Naopak se zdá, že jsou omezené. Materiál se musí někde vytěžit, baterii někde vyrobit a až doslouží, tak i někde (smysluplně) zlikvidovat. Baterie, jak známo, obsahují nebezpečné látky a jejich ekologická likvidace není vpravdě úplně ekologická. Byť se jí tak říká. Opět suma sumárum tu máme oproti klasickému autu nevýhodu v nutnosti výroby a transportu extrémního množství baterií. Jinými slovy řečeno, dokud se nenaučíme ukládat elektřinu jiným způsobem než do technologicky relativně primitivních baterek, nebude elektromobil v brzké době zelený.

Zajímavý článek zamýšlející se nad budoucností elektromobilů si přečtěte ZDE.

Putování s niklem

Nikl je součástí baterie, která pohání řekněme … ekologické vozítko Toyota Prius. Nikl se těží a rafinuje v Kanadě. Někde v provincii Ontario v Sudbury, kde je největší ložisko tohoto nerostu na světě. Vytěžený nikl pak putuje přes moře do Evropy. Odtud se čistý nikl převáží do Číny, kde se vyrobí jakýsi polotovar, který pak putuje do Japonska, kde se vyrobí baterie a vmontuje se do ekologicky úsporného Priusu, který se pak vydá na svou poslední pouť za svými ekologicky smýšlejícími řidiči do celého světa.

Jakýmsi mezičlánkem mezi konvenčním automobilem a elektromobilem je hybrid. Hybridní automobily jsou schopny pro část svého pohonu využívat elektřinu z baterií. Jedná se o velmi složitá a nákladná zařízení, nicméně i do nich výrobci vkládají budoucnost a investice. Většina hybridních modelů je v současnosti určena pro vyšší příjmové skupiny. Hlavní motivací pro nové majitele hybridních automobilů je spíše než jezdit ekologicky ukázat, jak ekologičtí jsou.

Oblíbený anglický motoristický pořad TopGear v roce 2011 uvedl, že tzv. ekologicky koncipovaný automobil vykázal větší spotřebu paliva než neekologický bavorák. Jeremy Clarkson na závěr poznamenal, že chce-li být někdo ekologický řidič nezáleží čím, ale jak jezdí. Což je veliká pravda. Aby člověk jezdil ekologičtěji (a ekonomičtěji) nepotřebuje hybridní vozítko, ale lehkou nohu na plynu a udržovaný motor.

Možná budete souhlasit s tím, že elektromobilům ani hybridním povozům by budoucnost patřit neměla. Alespoň ne z pohledu dnešní doby, kdy nedokážeme nic ekologického vyrobit, protože jednoduše ekologicky vyrábět neumíme. Navíc brzdou je spoléhání na lithiové baterie. Proto by měli (nejen) výrobci automobilů hledat ne cesty ekologického provozu, ale především ekologické výroby. Což, alespoň jak tvrdí, dělají. Na druhou stranu je třeba přiznat, že ekologický automobil je postmoderní záležitost. Ekologičnost autodopravy nemusí být nezbytně v technologiích. Může být i v množství automobilů. Sdílení automobilů může být jedna z cest, o kterou by se automobilky měly co nejdříve začít zajímat. Ovšem na druhou stranu, dokážete si představit, že by automobilky dobrovolně snížily produkci?

Například v oblasti CNG (tedy zemního plynu) jsou možnosti obrovské. Není třeba vyrábět zbrusu nové modely (potažmo stavět nové továrny, vozit díly z jednoho konce planety na druhý). Tento pohon lze aplikovat formou přestavby běžných aut. Nejedná se o nic zásadně drahého a tzv. ekologický přínos takovéto úpravy tu nějaký je. Ovšem z hlediska rozhýbání ekonomiky asi neperspektivní. Proto se zatím více věří elektromobilům.

Vůbec už nemluvě o pohonu vodíkem. Ten, jakožto z hlediska životního prostředí efektivní, se krčí kdesi vzadu. O nelibosti Bruselu k vodíkovému pohonu svědčí nízký počet dobíjecích stanic na území Evropy. I ti největší optimisté očekávají, že nástup motorů na vodíkový pohon se dá očekávat někdy kolem roku 2035. Což je tak daleko, že nás to zatím nemusí zajímat. O tom, že elektromobilní revoluce nemusí proběhnout pojednává tato studie.

Ekologicky příznivé automobily, stejně jako snižování emisí, podporuje EU i vlády jednotlivých zemí světa. Jednak je to v módě a jednak jim ani nic jiného nezbývá. Ono totiž s výrobci automobilů to není snadné. Jsou to mocní hráči a díky tomu, že zaměstnávají stovky tisíc lidí, mají na vlády i samotnou EU mocnou páku. Zaměstnanost. Krásným důkazem byla nedávná krize, kdy některé země podlehly tlaku automobilek a zavedly tzv. šrotovné. (Jinak alarmující akt pokrytectví, kdy tzv. ekologická likvidace autovraků posloužila ještě větší produkci automobilů nových.) Tenkrát automobilkám postačilo udělat „bububu“ na vládní a evropské úředníky a bylo po jejich (zjednodušeně řečeno, samozřejmě). Z toho tedy vyplývá, že pokud se automobilky rozhodnou jít cestou ekologicky příznivých automobilů vlády a EU je v tom budou muset chtít podpořit.

Na jiném místě těchto stránek je napsáno, že samotný provoz automobilu je v podstatě neškodným údobím mezi jeho výrobou a likvidací. Míněno je to cynicky, ale ne úplně. Výroba současných automobilů je činnost velmi náročná. Energie, materiály, montovny, lakovny, sklady, doprava. Obrovské fabriky, nekonečné šňůry kamionů, lodní kontejnery, letecká carga. O informace, jak se dopravují materiály do montoven v Turecku, Maďarsku, Slovensku, České republice a kdovíkam ještě, jen tak v médiích nezavadíte. A přitom automobilový průmysl (tedy výroba) se podílí značným procentem na celkovém znečistění našeho životního prostředí. Tedy toho prostředí, které chtějí výrobci tolik zlepšit. Paradox, není-liž pravda? No, ale vyčítejte jim to, když se snaží vše napravit výrobou a zavedením do provozu těch ekologických vozidel, že?

Stejně jako výroba je nepříliš ekologická i likvidace ojetých automobilů. Ponechme stranou problematiku, jak přinutit majitele, aby vysloužilé automobily odevzdávali k ekologické likvidaci. Je důležité vědět, jak se následně takový vyřazený automobil likviduje. O autovracích více ZDE.

Řečeno jinak: kdyby EU a vlády jednotlivých zemí měly skutečně zájem na čistějším životním prostředí, nepodporovaly by výrobu automobilů, ale naopak se snažily o její omezení. Proč to nedělají? Stagnovala by ekonomika.

Výrobci automobilů nás v poslední době zahrnují informacemi, jak ekologická vozítka pro nás mají, Emise CO₂ už se zdají důležitější než počet sedadel. Zákony na oplátku výrobcům ukládají, kolik emisí smějí jejich výrobky do ovzduší vypustit. V této přátelské atmosféře mezi výrobci a předpisy uniká jeden závažný detail. Zatímco běžný spotřebitel se dost často zajímá o spotřebu a emise, a možná se i na základě těchto údajů pro koupi nového vozidla rozhodne, osobní vozidla nejsou jedinými dopravními prostředky na silnicích. Je zde množství nákladních automobilů. Především kamionů, které dnes a denně ucpávají nejeden důležitý silniční tah. Kamiony převážející české brambory do Polska a polské brambory do Čech. Kamiony plné čínského haraburdí z přístavů. Kamiony jako by v oficiálním světě, který je nám předkládán, neexistovaly. Samozřejmě, že i na nákladní dopravu se vztahují přísné regule. Ale co je nám do nich, že?

Nechme kamiony kamiony a vraťme se k osobákům. (Článek už bude končit, nebojte se.) Pojďme si ještě něco říci o pokrytectví.

Jsou výrobci automobilů pokrytci?

Zřejmě ano. Mnozí z nich. Zatímco na jedné straně je tu snaha o ekologický provoz, snižování emisí, hluku, na straně druhé tu máme motoristický sport. Tedy pravý opak ekologických technologií nebo snad, nedej bože, ekologické jízdy! Je zajímavé sledovat, jak dokáže naše oblíbená zelená Toyota (nebo jakákoli jiná automobilka) na jedné straně propagovat zelenost (prostřednictvím svých Priusů a Lexusů) a na druhé straně být zastoupena ve Formuli 1 a rallye? To běžná hlava nebere. (Tedy pravda, z Formule 1 se již Toyota stáhla.) Vytáčení motorů do vysokých obrátek, hektolitry paliva, olejů a tisíce opotřebovaných pneumatik. Nehledě na kravál. Co má tohle společného s tou ekologií z letáků a reklam? Ježdění sem a tam osobními auty možná má v lidském životě nějaký smysl. I převážení nákladů tam a sem nějaký smysl nejspíš má. Ale závodění jen tak pro nic za nic? To zelené automobilky moc nezajímá. Jaký smysl že to má? Peníze. V motosportu jako dnes už téměř v každém sportu (snad vyjma kuliček) jde, jak víme, o prachy. Vysílací práva, sázky, reklama — a marketing. O to tady kráčí. Absurdní kruh se uzavírá asi následovně: na jedné straně ekologická agitka, na straně druhé podpora naprosto neekologické činnosti. Agitka, protože na to nevšímavá lidská masa slyší, závodění, protože to tu nevšímavou lidskou masu baví. Všichni jsou spokojeni. A to nemluvíme o závodech kamionů, což už je do nebe volající pitomost.

A teď už vážně konec

Automobilová doprava zkrátka patří k naší době. Na lepší způsob, jak a čím se přemisťovat, jsme ještě nepřišli. Namísto tristních pokusů věci měnit za každou cenu bychom se měli pokusit maximálně využívat stávajících zdrojů a možností. Ovšem něco takového nemůžeme očekávat od výrobců automobilů. Ani od vlád nebo institucí. Musíme začít u sebe… a nevěřit všemu, co vám kde řeknou. Tedy radši ani tomuhle článku.

Největší lodě znečišťují ovzduší zřejmě více, než všechny automobily planety.

#doprava #ekologie #greenwashing