Třídění odpadu v našich domácnostech nechrání přírodu. To ani náhodou. Pouze snižuje negativní dopad obalového průmyslu právě na tu přírodu. Ano, neustále se opakuji, ale stejně tak na smyslu tohoto opakování trvám. Opakováni je totiž máti moudrosti. Jistě, můžete věřit přepočtu vytříděného odpadu na počet zachráněných stromů. Ale nesmíte se ptát, jak se to přepočítává.
Pokud fňukáme nad obrovskými kvanty plastů, rozčilují nás plastové ostrovy v oceánech pak vězme, že jednou z prapříčin toho všeho jsou obaly tzv. rychloobrátkového zboží. Prostě koupíte si pidijogurt v plastu s hliníkovým víčkem. Dáte si pár lžiček a kelímek je prázdný. Totéž udělá v ten samý okamžik třeba 5 milionů dalších lidí. Na každých několik lžiček šizeného jogurtu jeden plastový kelímek a jedno aluminiové víčko. To už je pěkná hromada, viďte? Ten samý model si můžeme aplikovat na plastové lahve od nápojů. Nebo plastové kelímky na kávu. Ono to v principu platí o všech rychloobrátkových obalech – papírové obaly ve fastfoodech, odnosné nákupní tašky... sami můžete jmenovat dál. Jen do toho. Že jsou to obaly recyklovatelné? Víra v recyklaci je poněkud krátkozraká. Recyklace je jen technologický proces (který s proměnlivým ekonomickým úspěchem) připravuje materiál k výrobě plastů nových. A vězte, že například tisíce tun papírových krabic z fastfoodů recyklovat nelze. Musí se ze zákona kvůli hygienickým důvodům pálit. A dokážete se představit, že byste ve fast foodu nakoupili hambáče bez obalů? Nebo v obchodě s oděvy bez tašky s velkým logem výrobce?
Recyklace, její míra (a zvyšování této míry) je jakousi mantrou diskuzí na téma odpady. Jak do spaloven tak do recyklačních linek se zainvestovaly peníze. A ty je nyní potřeba získat zpět. V tom ale není zásadní problém. Tím je pravděpodobně ta skutečnost, že recyklace sama nedokáže v problematice množství odpadu vyřešit zas tak moc, jak bychom rádi věřili. Je minoritním oborem. Například z každého žlutého kontejneru se skutečně zrecykluje zhruba 30 % jeho obsahu. Zbytek recyklovat nelze a je třeba ho buď energeticky využít (spálit), nebo postaru skládkovat. Recyklovat ho nelze proto, že obsahuje plasty nerecyklovatelné, popřípadě v kombinaci s jinými materiály (nebo plasty), které jeho ekonomicky smysluplnou recyklaci vylučují. Proč se tedy o recyklaci tolik mluví? Je to prosté. Naše společnost je založena na ekonomickém růstu. Recyklace ho svým způsobem podporuje. Kdybychom chtěli hovořit o bezobalovém prodeji, materiálovém sjednocení obalových materiálů (právě z důvodu zjednodušení recyklace), nebo nedej bože o omezování výroby či změně našeho chování... těžce bychom narazili. Některé problémy je třeba udržovat při životě takové, jaké jsou. Protože jejich vyřešení by znamenalo problém další. Takže problematiku omezíme na pálení, skládkování a recyklaci. Fajn.
Ta problematika má samozřejmě i jiná řešení. A jistěže že ne spásná. Ale bezpochyby pro budoucnost přínosnější než se zacyklovat. Předpokládá se, že člověk s dostatečnou dávkou inteligence si s sebou na nákupy většinou nosí vlastní tašku. Ví totiž, že za rok tak nespotřebuje kolem 2 kilogramů plastu. Ten samý člověk si při nákupu nápojů nosí vlastní trvanlivý kelímek. Ví totiž, že kelímky (byť vyrobené z tzv. bioplastu) skončí ve spalovně nebo na skládce. Takový jedinec raději nakupuje nápoje a potraviny balené ve skle, protože ví, že sklo se u nás skutečně zrecykluje a naopak se vyhýbá plechovkám. Plastům se sice vyhnout může jen těžko, ale nákupy v plastových obalech omezuje. Samozřejmě, takhle uvažující jedinec to nemá úplně snadné, ale jeho pocit, že udělal něco pro to tzv. životní prostředí (a věčně popotahovanou přírodu) je mnohem hmatatelnější než u těch, kteří bezhlavě třídí a věří v recyklační samospásu. Bohužel.
