Rok 2019 byl opravdu přímo nabitý událostmi, které se více či méně motaly kolem životního prostředí a odpadů. Asi nejzásadnějším bylo zjevení Gréty. Angažované školačky, která vnesla do celé té zapeklité problematiky ve velké míře něco, co v ní doposud chybělo. Emoce. Pokud nic jiného, podařilo se jí rozvířit zahnilé hladiny a rozdělit svět na ty, kteří ji milují a ty, kteří ji nenávidí. Je to málo? Je to hodně? Těžko říct.
Spousty se toho namluvilo o takzvané cirkulární ekonomice. Ano té, která má již i svůj velmi činorodý institut. Probíhaly semináře, workshopy. Tato instituce, když nic jiného, zvedla povědomí o tom, že jsme dokázali tu cirkulární ekonomiku vymyslet. Bohužel, naplnit ji dokážeme jen v zanedbatelných detailech. Potíž s cirkulární ekonomikou je ten, že vychází z našeho současného chápání světa. Počítá se stávajícími lineárními postupy s využitím recyklace, která však má své mantinely. Ať už to je její negativní ekologický vliv na životní prostředí, finanční nerentabilitu (jdoucí ruku v ruce s nepochopitelnou absencí jakékoli zásadní podpory produktů z recyklátů, například sníženou sazbou DPH). Dále můžeme jmenovat samotné materiály, které nelze recyklovat do nekonečna a především to, že v současnosti dokážeme technologicky takzvaně recyklovat pouze mizivé procento materiálů. Je na místě domněnka, že cirkulární ekonomika je dobrý nápad, ale již nyní zastaralý. Ale to neva.
Statistiky, které se zabývají tím, kolik se čeho vyhodí, jsou vlastně zbytečné. Stačí si jen zjistit, kolik se čeho vyrobí.
Myšlenka Zero Waste se stala mantrou nejen ekologických nadšenců, ale i korporací, které ji dovedně vsunuly do svých strategií udržitelnosti (jeden takový bizár najdete ZDE). Jistě, ideály jsou zde proto, abychom je naplňovaly. Ale – buďme upřímní – to se lidstvu zatím nikdy nepodařilo. Vždy zůstalo u řečí. Světový mír, veřejné blaho... pamatujete? Odpady totiž vznikají v rámci složité infrastruktury a my jejich množství nedokážeme ovlivnit. To, že doma nebudeme produkovat odpad znamená pouze to, že nebudeme nic vyhazovat do odpadkového koše. A to je hodně málo. Ale říká se, že velké věci mají nenápadné začátky. Každopádně ideál je to skvělý. Akorát s tím jeho naplňováním to bude, obávám se, velmi problematické.
Hodně se psalo a mluvilo o velké změně v odpadové legislativě. Tedy tématu, které je zcela mimo rozlišovací schopnosti běžných smrtelníků. Námitky ke znění měli snad úplně všichni. Potíž není možná ani tak v tom, že by legislativci odvedli mizernou práci. Potíže je v tom, že znění zákona mnohým nevyhovuje. Lidově řečeno hází vidle do různých oblastí, ve které mají ti kteří, kterých se týká, své zájmy. Uniká nám to, že žádný zákon tu není od toho, aby vyhovoval všem, ale aby hájil zájmy většiny – tedy nás. A k tomu nesmí dojít, že? :-)
Z historického pohledu se lidstvo vyznačuje tím, že napravuje věci až tehdy, když už napravit nejdou. Což nás stojí nemalé úsilí i finanční prostředky.
Brusel slavil velké vítězství narychlo spíchnutou směrnicí, která měla jednou pro vždy zatočit s jednorázovými plastovými odpady. Odnesla to brčka, tašky, tyčinky na čištění uší a pár dalších zbytečností. Nezměnilo se nic. Tato hloupá směrnice pouze otevřela velkou obchodní příležitost pro různé „ekologické alternativy“. Brčka a kelímky z jiných materiálů (například nesmysl z bambusu smíchaného z plastem!), papírové tašky na místo plastových a podobné nicneřešící produkty a kontraproduktivní pseudořešení. Výsledek? Více odpadu. Ještě méně zpracovatelného, než ten, se kterým hrdinové z Bruselu zatočili. Za vším stálo to, že si úředníci všimli množství plastového odpadu v mořích. Uniklo jim ale, že ten se tam dostává z naprosté většiny z Asie a Afriky. No nic.
“Nezastavíme se, dokud nebude každé auto na silnici elektrické.” (Elon Musk)
Elektromobilita. Krize automobilového průmyslu je na dohled. Začíná se propouštět. Šikana automobilového odvětví ze strany Bruselu jde již za hranice svéprávnosti. Lze říci, že se z oblasti automotive stala dojná pokutová kráva. A přitom jsme na automobilech bytostně závislí. Elektromobilita však má jeden zásadní problém. Pokud bychom měli přejít od běžných aut fungujících na nenáviděná fosilní paliva, která jsou kolosálně zdaněná, bude třeba ušlý daňový výnos hledat jinde. Co to bude znamenat? Je to prosté. Vzniknou zdaněné tarify pro nabíjení všech těch úžasných elektrohraček. Závratná bude tak nejenom jejich pořizovací cena, ale i jejich provoz. Ještě více se tak rozevřou sociální nůžky třímané pilnými bruselskými včelkami. A to pěkněprosím nezmiňuji skutečnost, že dochází strategické suroviny, ze kterých vyrábíme baterie. Je elektromobilita budoucnost? Zjevně ano. Otázkou je, jaká budoucnost to bude.
V roce 2019 se toho stalo samozřejmě mnohem více. A ne vše bylo tak nicotné, jako události popsané výše. Jen těch dobrých věcí bylo méně. Více o ochraně životního prostředí mluvíme. Více plánujeme, ale podíváme-li se všude kolem, jde o takovou alibistickou změnu: vše uděláme jinak, aby byl výsledek stejný. No nic. Politici, korporace ani rozlobené školačky problém nevyřeší. Politici nemohou, protože by tak šli proti svým volebním slibům (ostatně podívejte se na řádění žlutých vest ve Francii. Víte, že to začalo environmentálně cíleným zdražením pohonných hmot?). Firmy a korporace se budou na ochraně tzv. životního prostředí podílet pouze tehdy, když se taková investice nějakým způsobem vyplatí. Rozlobení školáci? Ti se hodí kdekomu do krámu, protože odvádějí pozornost od skutečných problémů.
