Plasty, plasty, plasty. Plasty jsou dalším důkazem toho, že lidstvo nedokáže žádný svůj vynález využívat bez toho, aby se z něj časem nestal problém. Plast – tedy umělá hmota – je v principu geniální vynález. Díky umělým hmotám jsme byli schopni nahradit bezpočet jiných materiálů lehčím, pružnějším, odolnějším a především levnějším materiálem. Plasty dnes najdeme všude. Zajímavé je, že v některých aplikacích nás plasty nechávají zcela chladnými. V jiných nás naopak přivádějí doslova ke globálnímu šílenství. Dokonce slýcháme, že plasty bychom měli nahradit zcela jiným materiálem. Nějaký čas se zcela vážně přemýšlelo o tzv. bioplastech. Přitom to byly právě umělé hmoty, jimiž jsme nahradili jiné materiály. Nešlo by o vytloukání klínu klínem?
Jak se zbavit plastů v životě
Ponecháme-li stranou aplikace umělých hmot tam, kde je běžný člověk nevidí, zůstane ze všech aplikací konvenčních plastů vlastně jen jedna (!) kategorie, díky které se umělé hmoty staly nepřítelem číslo jedna: spotřební plast. Tedy jednorázové plastové výrobky, jednorázové obaly. Naše závislost na nich je takovou malou záhadou.
Své o tom ví americká autorka Beth Terry, která své procitnutí ze závislosti na spotřebních plastech popsala v oceňované knížce „Plastic Free“ (česky: bez plastu), aneb jak se zbavit plastů v životě.
“Kniha Plastic Free je mnohem víc než jenom inspirativní příběh odhodlané ženy, která se naučila žít bezplastovým životem. Získáváte v ní hlavně praktického průvodce řešením plastové krize ve své vlastní domácnosti. Průvodce střídmostí a přítomným uvažováním. Přináší surový pohled na nepříjemnou realitu, ale také naději v podobě každodenních kroků každého z nás.“
– Martin Mates, spoluzakladatel Econea.cz
To, co dělá „Plastic Free“ svým způsobem unikátním, není ortodoxní antiplastový přístup. Nebo snad populistické statistické bombardování. Jde o osobní příběh někoho, kdo si na vlastní kůži prošel „plastovou odvykačkou“. Beth otevřeně přiznává, že „je téměř nemožné odstranit plast z běžného života úplně“. Nicméně nabízí neortodoxní náměty, jak svou „plastovou stopu“ radikálně snížit. Zjistila, že snížení spotřeby plastu leží ve zcela prosté rovině mindsetu – tedy v nastavení mysli. Toho, jak o věcech přemýšlíme a do jakých detailů jsme ve svém myšlení ochotni zajít. Upozorňuje čtenáře i na skutečnost, že některé plasty, se kterými se každodenně setkáváme, mohou obsahovat i nebezpečné látky..
Knížka je psána zčásti jako osobní deníček a zčásti seznamuje čtenáře s fakty kolem spotřebních plastů. Zamýšlí se nad scestnou mantrou recyklovatelnosti i některými alternativami k plastům, které jsou výrobci a obchodníky nabízeny. Nebo nad nesmyslem vody balené v plastu v západním světě. Ano, text je psán z pohledu člověka, který žije v USA, nicméně pokud dnes spotřební plasty musíme považovat za globální problém, je americká orientace textu naprosto v pořádku. Ke konci obsah sklouzává k řadě (dle mého soudu již přebytečných) rad a doporučení, z nichž některé budou bezesporu mimo zájem těch, kteří se chtějí dozvědět, jak svou plastovou závislost snížit v rámci možností každodenního života v běžné domácnosti.
Jistěže nebylo cílem autorky přinutit čtenáře k tomu, aby zcela změnil své chování a zvyky. Její snaha je očividná, jde jí o to, aby se čtenář nad některými svými nákupními a spotřebitelskými zvyky zamyslel a alespoň nepatrně je změnil. Závislosti na spotřebním plastu se nezbavíme ze dne na den. Ale je v našich silách ji omezit alespoň do té míry, aby se nestala dědičnou pro příští generace.
(m.hobrland)
