Kdyby dnes hrdina Verneova románu sestoupil na mořské dno, nestačil by se zřejmě divit. Po mořském dně se nám dodnes podařilo natahat více než 1 200 000 kilometrů podmořských kabelů. jejich počet atakuje hranici 500. Nutno zdůraznit, že se jedná o evidovanou kabeláž. Přes tyto podmořské kabely posíláme data tam a zpátky a říkáme tomu digitalizace. Data tak posíláme nejen vzduchem, čímž se zřejmě vytváří takzvaný elektrosmog, ale i pod zemí a pod mořskou hladinou. Co je na celé věci alarmující je to, že potom, co takový podmořský kabel doslouží, je většinou zanechán na dně svému osudu. Je to podobné, jako s rybářskými sítěmi, které, pokud se poškodí, rybolovci prostě nechají plavat v moři, kde se do nich zachytávají mořští živočichové a vzniká tak smrtonosný řetězec událostí, pro který má angličtina skvostný termín „ghost fishing“. Chytání duchů. A ne nepodobný tomuto je i náš zvyk zanechávat vysloužilá zařízení na oběžné dráze. Tomu říkáme kosmický odpad nebo kosmické smetí. Více o tomto druhu odpadu ZDE. K dnešnímu datu se tedy po mořském dně povalují stovky a tisíce vysloužilých kabelů. Jak takový kabel vypadá vidíte na obrázku nahoře.
Kabely vedené po mořském dně nesou hlavní zátěž mezikontinentálních telekomunikačních spojů.
Myšlenka podmořské kabeláže je stará snad jako kabel sám. První podmořský kabel byl položen už v roce 1850. Byl to kus měděného kabelu s minimální izolací přes Lamanšský kanál. Proto dlouho nevydržel. První podmořský kabel tažený přes oceán máme zdokumentovaný k roku 1858. Kabel fungoval zhruba tři týdny a úplně první zprávou, která jím prolétla, byl prý telegram s textem gratulace královny Viktorie prezidentu J. Buchananovi. Ačkoli technologii podmořské kabeláže provázely střídavé úspěchy a fiaska, ukázalo se, že právě tato technologie do budoucna (tedy vlastně do naší doby), bude pro komunikaci nezbytná. Dnes jsou dna moří a oceánů protkána sítí kabeláží, díky kterým můžeme čučet na videa, posílat si e-maily a vůbec fungovat ve světě tak, jak to máme rádi. Lze říci, že naše telekomunikační infrastruktura, kterou využívají přes 4 miliardy lidí, je z velké části závislá na kabelech natahaných po mořském dně. Říká se, že Google jich vlastnil přes 10 a plánuje položit další.
Přes podmořské kabely prochází zhruba 97% komunikace. Pouhá 3% probíhá přes satelity.
Ačkoli od dob prvních pokusů komunikovat přes vodu pomocí kabelů se kvalita kabelů zvýšila, stále jsou náchylné k poškození. U pobřeží je poškozují zejména rybářské lodě. Na nekonečných plochách mořského dna je poškozují sesuvy, zemětřesení, nebo další rozmary matičky země. Počet takovýchto poškození, ve kterých nemá prsty člověk, může být kolem stovky ročně. Tento byznys zatím není nijak regulovaný a tak se provozovatelé více či méně dobrovolně sdružují do organizací. Díky tomu dokáží snížit náklady na údržbu, popřípadě opravy. Nicméně něco na způsob kolektivního systému, který by shromažďoval peníze na nápravu případných škod na životním prostředí, popřípadě pomáhal zpětnému využití těchto kabelů, neexistuje. Je to zapříčiněno tím, že problematika podmořské kabeláže je zcela mimo rozlišovací schopnost běžných lidí. Stačí nám, že vše funguje. Jak to funguje ani vědět nepotřebujeme. Tedy aspoň do té doby, než se to porouchá.
Vysloužilé podmořské kabely lze řadit mezi ten druh odpadu, kterému říkáme (neoficiálně) digitální odpad. Jedná se o druh odpadu, jehož množství bude v nejbližší i vzdálenější budoucnosti razantně přibývat. Kabel, který je zanechaný svému osudu na mořském dně potom, co doslouží, je především ekonomická ztráta. Tyto kabely jsou vyráběny z kvalitních materiálů. Jelikož je levnější nechat kabel kde je, přicházíme tak o cenné zdroje. Kabelů zanechaných na mořském dně není tolik, abychom museli spouštět paniku. Takže stejně, jako se stalo skvělým byznysem pokládání podmořských kabelů, jejich provozování, zřejmě se brzy stane zajímavou i jejich zpětná těžba. Tedy vytahování kabelů z hlubin moře. Pionýrem v této oblasti je společnost je společnost CRS Holland.
ODKAZY:
