Otevřel jsem si účet v bance. Banka mi poslala platební kartu. Vcelku běžná rutina. Ale to, co jsem dostal, není jen tak obyčejná platební karta. Je to recyklovaná platební karta. Na první pohled tedy něco, co by mě mělo ujistit v tom, jak udržitelně smýšlející moje nová banka je. Nebo jak myslí zeleně. Ale moment, recyklovaná platební karta? Podle logiky věci by tato karta měla být vyrobena z použitých platebních karet, které byly zrecyklovány a z recyklátu pak vyrobeny nové, včetně té mojí. To by znamenalo, že by banky musely prošlé karty sbírat a někde recyklovat. Pokud vím, žádná banka prošlé karty od klientů (bohužel) nesbírá. Vyhazují se do směsného odpadu. A i kdyby to v rámci udržitelnosti dělaly, těžko by jich posbírali tolik, aby jejich recyklace nebylo ekonomické harakiri. A přesto je moje karta recyklovaná.
Co se mi snažila banka říci je zřejmě to, že k výrobě jejich karet je použit plast z recyklátu. Nebo alespoň část. To by pak znamenalo, že moje karta je vyrobena z recyklovaného plastu. Vím, je to slovíčkaření. Ale od podobného marketingového nýmandství je už pak jen pár kroků po oslím můstku k tomu, aby mi banka začala tvrdit, že díky „recyklované“ platební kartě jsou moje platby touto kartou více ekologické. Hloupost? Jistěže ne. Bylo by to opět jen drobné překroucení logiky věci stejně jako v případě recyklované karty. Je to slovíčkaření. Ale právě to, že podobná tvrzení jsou mimo naši rozlišovací schopnost, vnímáme realitu často prostřednictvím názoru těch, v jejichž zájmu je upravit si ji k obrazu svému. Mimochodem, plastové platební (a ani žádné jiné) karty se nerecyklují.
(red)
