Mám doma plný šuplík všerůzných nabíječek. K telefonům, tabletům a vůbec ke kdejakému elektrickému udělátku. A skoro s každým novým nákupem přibývají další. A všechny jsou typizované USB nabíječky. Všechny tyto nabíječky mají tři fáze existence. Musejí se někde z něčeho vyrobit. Musejí sloužit svému účelu. Stávají se elektroodpadem. S výjimkou prostřední fáze mají zbylé dvě vcelku negativní vliv na to, čemu říkáme životní prostředí. Nabíječky jsou plastové a obsahují něco málo elektroniky. A patří k nim kabel s konektory. Téměř ke všemu, co si koupíme, nějakou dostaneme. A ta, když doslouží, skončí v lepším případě v elektroodpadu. Kabely jakbysmet.
Sjednocené nabíječky?
Kolem roku 2018 se Brusel pokusil přesvědčit výrobce ke sjednocení tzv. nabíjecích portů. Logika byla jednoduchá. Zařízení budou mít jeden typ dobíjecího portu a kabelové koncovky bude možné – stejně jako USB nabíječky – používat ke všem zařízením bez rozdílu. Jednoduché, viďte? Jenomže proti se postavili přední výrobci elektroniky. Zástupce Apple Computer (mj. výrobce iPhonů) tvrdil, že vynucení jednoho unifikovaného portu by omezilo inovace v tomto oboru. Mimochodem Apple používá pro svá zařízení konektor Lightning, kterým je vybaveno zhruba 21 % všech zařízení na světě. 50 % obsahuje port USB micro a 29 % USB-C. Tak to aspoň zjistila studie, kterou si Brusel nechal vypracovat. Slova zástupce společnosti Apple sice na jednu stranu lze chápat jako alibismus, ale na druhou stranu i jako varování před unifikací všeho, kdy nakonec vše odnese spotřebitel bez práva volby.
V současnosti je na světě v provozu zhruba 15 miliard mobilních telefonů
Snaha Bruselu o sjednocení dobíjecích portů (jakkoli oprávněná) je už svým způsobem archetyp. Není pravdou, že by se Bruselu podařilo snížit množství používaných konektorů na tři výše uvedené, jak o sobě rád říká. To platí jen v oblastech mobilní spotřební elektroniky. Kromě toho, na trh se dostávají nabíječky bezdrátové. A s rychlým technologickým stárnutím spotřební elektroniky lze předpokládat, že během několika let budou kabelové nabíječky minulostí. Brusel by se měl tedy zaměřit ve světle všudypřítomného technologického vývoje spíše na omezení výroby zařízení, která již nemají budoucnost, než se je snažit zbytečně regulovat. Proč se o to snaží? Těžko říct. Nicméně Brusel navrhuje výrobcům používat sjednocený standard USB-C. A také to, aby se nabíječky prodávaly od produktů odděleně. To je v principu krok špatným směrem. Otevře dveře pro výrobce laciného elektronického šuntu, který bude pro spotřebitele cenově atraktivnější, než spolehlivý originál. Může tak dojít k situaci, jakou zažíváme v oblasti tonerů do tiskáren.
Odhaduje se, že samotné nabíječky představují 11 000 tun elektroodpadu ročně
Vyměnitelné baterie?
Rozumější snahou bruselských úředníků je snaha (opět zatím bohužel marná) k zavedení snadno vyměnitelných baterií v zařízeních drobné spotřební elektroniky. V současnosti výrobci úmyslně zabudovávají (nejen) do mobilních telefonů nebo tabletů baterie napevno. Tím je zcela nemožná jejich snadná výměna. Výměna takové baterie v autorizovaném servisu není zcela levná. A jelikož tato zařízení bleskurychle zastarávají, spotřebitel pak raději vymění celé zařízení za nové. Odpadem se pak stávají zcela funkční přístroje, kterým k prodloužení životnosti stačí pouhá výměna baterie. Výměna v autorizovaném servisu je bezesporu psychologickou bariérou. Snadná výměna tak, jako ji například praktikují výrobci fototechniky, by bezesporu snížila množství zbytečně vyřazených zařízení.
Zoufalá snaha o udržitelnost bude vždy narážet na to, čemu říkáme technologický pokrok. Protože s ním jdou ruku v ruce peníze. Proto žádný výrobce elektroniky nebude chtít slevit ze svých plánů (rozuměj investic) do technologií. A že by se mezi sebou výrobci domluvili na standardech, které by vyhovovaly všem a začali spolupracovat? Zapomeňme.
>red<
