Zřejmě největší událostí „české odpadové scény“ bylo uvedení nového Zákona o odpadech. Vlastně dvou. Protože nyní máme i zákon o výrobcích s ukončenou životností (nebo tak nějak). Tedy zákon, který říká, jak se má zacházet s produkty, které dosloužily. Jak se to promítlo do našeho běžného života? Těžko říct.
Ponechme stranou, že řešíme ve značné míře problematiku odpadu od konce. Tedy kdy už nelze nic zachránit a pouze napravovat chyby předchozí. Popřípadě sankcionovat. Téma takzvané udržitelnosti je u nás sice teorémem, k jeho širší aplikaci do běžné praxe však chybí nejen odvaha, ale i chuť. To je pochopitelné. Pravidla všeho stejně určuje Brusel, tak proč se snažit. Jiný přístup nedávno zvolila rakouská metropole.
Vídeň to pomůže opravit
U nás (s výjimkou drobných opravářů, obuvníků, krejčích, nebo kolaborativního projektu opravárna, který je však spíše jen opravárenským portálem) je oprava produktu vlastně nemožná. Spotřebitel je nucen (byť zde samozřejmě hraje svou roli jeho i lenost) většinou porouchaný produkt vyhodit a koupit si nový. K čemuž mu vydatně napomáhají i výrobci a prodejci. (Byť pravda, existují i tzv. autorizované servisy.) Přitom převážná část vyřazovaných produktů je stále funkčních – mnohdy stačí ta zmíněná oprava. V lepším případě v recyklačních dílnách, a v horších na skládkách, končí tuny produktů, která ještě mohou sloužit. Jejich udržením v provozu bychom dělali to, čemu říkáme „udržitelné“. Vídeňskou radnici proto nelze nazvat jinak, než radnicí v tomto osvícenou. Vídeň přispívá obyvatelům na to, aby si nechali věci opravovat. Prostřednictvím poukázek jim hradí 50 % nákladů na opravu!
Opravami předešla Vídeň vzniku zhruba 280 tun odpadu
Podle zástupce radnice města Vídně se u opravených věcí jedná především o spotřební elektroniku (62 %), jízdní kola (10 %), oblečení a obuv (13 %). Celkem eviduje radnice od zahájení projektu v roce 2020 přes 26 000 provedených oprav prostřednictvím necelé stovky opravárenských firem a jednotlivců. Míru opravitelnosti odhaduje vídeňská radnice na neuvěřitelných 90 %.
Jak to ti Rakušané dělají?
Vídeňané, kteří mají zájem o opravu poškozené věci, si poukázku mohou zdarma stáhnout na stránkách města. Následně se pak s porouchanou věcí mohou vydat do jednoho z podniků Vídeňské opravárenské sítě (Wiener Reparaturnetzwerk). Město dotuje každou opravu z 50 procent, maximální částka pak dosahuje 100 euro. Po předložení poukázky je částka automaticky snížena na polovinu a není nutné vyplňovat další formuláře (!!).
Jak to děláme u nás?
Zlaté české ručičky, jak o sobě s oblibou říkáme, se zatím k dílu moc nemají. Opravárenství není zlatý důl. Spíše solný. Výrobci ještě stále neposkytují dostatečné servisní návody a mnozí spoléhají na „výměnu“ produktu za nový jak za eliminaci problému s opravou, tak i za nový zdroj příjmů. Podpora ze strany státu pro opravárenský průmysl je momentálně čirá sci-fi. Ale přitom již nyní jsou výrobci nuceni převzít odpovědnost za dosloužilá zařízení, které řeší (pouze však v některých oborech) prostřednictvím tzv. kolektivních systémů. Přikáže jim evropská legislativa i odpovědnost za porouchané zboží s povinností (rozuměj projevem dobré vůle) jeho opravy? To by v praxi mohlo výrobce vést k produkci kvalitnějších výrobků. Jinak řečeno, nyní výrobci pouze dotují likvidaci svých produktů. Nově by mohli financovat prodloužení jejich životnosti. V zájmu udržitelnosti, ochrany životního prostředí, záchrany planety... a tak podobně.
Vídeňský model není spása. Je učebnicovou ukázkou, že není třeba svolávat kongresy a přednášky, na kterých se kolektivně vyvolává duch udržitelnosti. Že stačí dobrá vůle, trocha práce. Pak už se nemusí jen o věcech mluvit, protože je lze dělat. Někde se začít musí.
(Zdroj: Tisková zpráva Zahraniční kanceláře města Vídně, Eurocomm-PR Praha.)
