CO JE TO RECYKLACE
Recyklace není nic moc ekologického. Recyklace nechrání životní prostředí. Dokáže částečně nahradit některé materiálové zdroje. Je to technologický proces, bytostně závislý na ekonomice, kterým se snažíme z odpadního materiálu vytvořit opět materiál přibližně stejné kvality. A recyklace má své limity. Recyklačních kapacit máme nedostatek. A bez investic do recyklačních kapacit nelze očekávat, že se podaří plnit ambiciózní cíle, o kterých slyšíme ze všech stran.
Jak se to recykluje, když se to recykluje
Recyklace nefunguje tak, jak si chceme myslet. Je to svým způsobem ostudně nezvládnutá disciplína, která se však stala mantrou. recyklační kapacity, které jsou v Evropě k dispozici, jsou nedostačující.
Investice do recyklačních linek váznou. Investice do energetického zpracování odpadu nikoli. Zajímavé, že?
Jaké jsou hlavní bariéry pro efektivní recyklaci
FINANČNÍ RENTABILITA
Je zásadním limitem. A to v okamžiku, kdy náklady převýší cenu výsledného recyklátu. Nebo v případě, kdy nově vyrobený materiál je jakkoli jinak pro odběratele výhodnější, než je recyklát.
TECHNOLOGIE A MATERIÁLY
Materiálu (odpadu) je málo a nevyplatí se investovat do jeho recyklace. Popřípadě existují materiály, které ani při současných technologiích nejsme schopni jakkoli smysluplně (s ohledem na finanční rentabilitu) recyklovat.
TRH A OBCHOD
Problém nastává, když množství odpadního materiálu převyšuje poptávku. Zájem na trhu je o kvalitně vytříděné materiály.
KRITICKÝ BOD
Kritickým bodem je situace, kdy materiál vyrobený z recyklátu již nedokáže nahradit materiál z nové suroviny. Jinak řečeno recyklát již negarantuje kvalitu nebo bezpečnost.
ZÁTĚŽ PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Recyklace je průmysl. V okamžiku, kdy je zátěž způsobená recyklací větší, než je používání původních materiálů, naráží recyklace na další limit.
Z logiky věci by měla být druhotná surovina zvýhodněna oproti nové surovině. V současnosti se většinou děje pravý opak.
ROZDÍL MEZI PRIMÁRNÍ A DRUHOTNOU SUROVINOU:
Primární suroviny vznikají přírodními procesy. Je to například ropa, plyny, drahé kovy, rašelina, křemičité písky, apod.
Druhotná surovina je výsledkem lidské činnosti a primární suroviny dokáže nahradit.
Lze říci, že recyklace snižuje nutnost těžby nebo výroby nových surovin. Vše ostatní (emise, energie, spotřeba vody, vznik odpadů) zůstává při aplikaci recyklace přibližně na stejné úrovni.
Jak by měla ideálně fungovat recyklace
Aby recyklace fungovala, nestačí ji pouze zahrnout do plánů tzv. udržitelnosti. Oblast podnikání v této oblasti je nezbytné i maximálně zefektivnit a podpořit – tím se nemyslí dotace, ale motivační pobídky.
Recyklaci blokuje nedostatek recyklačních kapacit a velmi nízká poptávka po recyklovaných produktech
Zde jsou některé kroky, které je třeba podniknout, aby recyklace přestala být jen bezobsažným ekovýrazem:
-
Snížení sazby DPH
-
Vyšší zdanění primárních surovin
-
Nižší zdanění práce v recyklačním průmyslu
-
Preference recyklovaných výrobků a recyklátu ve veřejných zakázkách (zvláště těch, které organizuje stát)
-
Daňové zvýhodnění recyklace v rámci daně z příjmu
-
Podpora recyklace v rámci tzv. dotačních programů
-
Zapracování recyklovaných materiálů do technických norem
-
Příprava standardů pro sekundární plasty
-
Osvětové a propagační materiály o uplatnění druhotných surovin
-
Evidence vzniku druhotných surovin
(Převzato od organizace RecHelp.)
Recyklační kapacity jsou nedostatečné. Zařízení pro spalování odpadů je však dostatek.
Recyklace je v podstatě technologický proces, kterým se snažíme z odpadního materiálu A vytvořit opět materiál A, nebo něco tomu podobného. Recyklace je proces, který je (stejně jako výroba čehokoli jiného) náročná na energie, vodu. A i recyklační procesy vytvářejí odpady a zplodiny. I přes veškerou propagaci recyklace je třeba mít na zřeteli to, že recyklace není vždy ekonomicky rentabilní proces. Dokonce by se dalo říci, že recyklace některých komodit je ztrátová. Malé zamyšlení na toto téma ZDE. Bohužel, na nic lepšího, jak získávat zpět z odpadu cenné suroviny, jsme ještě nepřišli. Stranou nelze ponechat ani regulaci legislativního a podnikatelského prostředí, která věc mnohdy zbytečně komplikuje.
Co je to ekomodulace
Je to legislativní přístup, který umožňuje promítnout do poplatků za jednotlivé výrobky uváděné na trh jejich dopad na životní prostředí. V principu mohou být výrobci penalizováni za používání materiálů, které mají negativní vliv na životní prostředí. A naopak. Otázkou je, do jaké míry je takový přístup zajímavý pro velkoproducenty v porovníní pokuta a investice do změn výrobních a logistických procesů.
V principu platí slova zástupce společnosti REMA, který řekl: „Pokud nezačneme efektivně plánovat a řídit materiálové toky druhotných surovin a nezačneme skutečně podporovat jejich využití v následné výrobě, můžeme ohrozit surovinovou bezpečnost našeho státu.“ (kráceno).
Jak se recykluje v České republice
Podle kolektivního systému Eko-Kom obyvatelé ČR vytřídili během posledních 15 let neuvěřitelných 8,3 milionů tun obalového odpadu. Co do objemu se jedná o množství údajně zhruba dosahující velikosti hory Říp. Otázkou je, kolik obalového odpadu obyvatelé ČR nevytřídili a k jaké hoře nebo pohoří by šlo takové množství odpadu přirovnat. A to nehovoříme o té větší části odpadu, kterou produkují firmy. Mnohem zásadnější než to, kolik se vytřídilo je to, kolik se skutečně zrecyklovalo. A toho je žalostně málo. 34%. Samo MŽP přiznává, že „zpracovatelský průmysl bezpochyby chybí.“ To je důkazem bezkoncepčnosti, s jakou se k této problematice v minulosti přistupovalo. Není od věci se domnívat, že i odpad, který je vyvezen do zahraničí, může být vykázán jako odpad zrecyklovaný.
Recyklace není třídění odpadu. A třídění odpadu není recyklace.
Třídění odpadu je separování těch druhů odpadů, které je pak možno dále zpracovávat. Samozřejmě, že recyklovat nelze vše, co se do kontejneru na tříděný odpad dostane. Nejedná se zde pouze o onu legendární recyklovatelnost, ale i o to, je-li někde v dosahu zpracovatel, který takový druh materiálu zpracovat dokáže. Pokud ne, pak je často snazší a ekonomicky smysluplnější odpad energeticky využít. Tedy spálit. Nebo vyexportovat do zahraničí.
Zbavujeme se cenných surovin
Při všem tom cirkulárním blouznění je s podivem, že Evropa cenné druhotné suroviny vyváží, namísto toho, aby se je snažila využít. Tato neschopnost uvažování je až zarážející. Jen za rok 2019 se z Evropy vyvezlo přes 25 000 000 tun druhotných surovin! Jednalo se o papír, plast, ocel, měď, hliník, nikl, drahé kovy. Podle Eurostatu se jednalo o nárůst přes 60% oproti roku 2004. A kam své recyklovatelné suroviny moudří Evropané vyvážení? Do Turecka, Indie, Indonésie, Egypta nebo Číny.
Za barevné kontejnery na tříděný obalový odpad nic neplatíme. V principu za ně však platíme v ceně zboží.
MÁ SMYSL TŘÍDIT ODPAD?
Ano. Nic lepšího, co by snížilo kvanta našeho odpadu a část z nich odklonilo ke zpracování, zatím neznáme. V současnosti je to jediný relativně zvládnutý proces, jak získat z oběhu zpracovatelný odpad. A z něj získat zpět některé materiály. Mimo to i zabránit tomu, aby se látky z těchto odpadů dostávaly do vody, půdy nebo ovzduší. A jelikož recyklaci předchází proces třídění odpadů, má smysl dozajista i to. Ale efektivní třídění odpadu by nemělo být o kvantitě toho, co naházíme do kontejnerů, ale o druhové kvalitě toho, co do nich naházíme. Totéž platí i o legislativě, která platí pro firmy a korporace. Třídění odpadu a recyklace je v současnosti doslova tím nejmenším, co můžeme v rámci naší konzumní společnosti pro náš vlastní svět dělat.